Petra Sviderková – ústav speciálněpedagogických studií

Foto: Jakub Konečný
Pondělí 1. únor 2021, 13:45

„Největší strach nemáme z toho, že jsme neschopní, největší strach máme z toho, že jsme nepřemožitelní. Je to naše světlo, ne temnota, co nás nejvíce děsí. Byli jsme stvořeni abychom zářili. Není to jen v někom z nás, je to v nás všech, a když dovolíme našemu světlu zazářit, nevědomky tím dáváme možnost ostatním učinit totéž. A když se zbavíme vlastního strachu, zbavíme tím navždy strachu i ostatní.“  (z filmu Coach Carter)

Petra Sviderková

„Najít v sobě sílu a vykročit z davu chce velkou odvahu, ale mám pocit, že dnešní svět je tomu čím dál tím víc nakloněn.

V druhé třídě jsem složila světluškovský slib a stala se pravou světluškou (skautkou). Tato událost mi navždy změnila život a otevřela nespočet dveří, za kterými se skrývala například nepřekonatelná přátelství, různorodá dobrodružství, mnoho osobních výzev, disciplína, možnost seberealizace a sebepoznání, a především jistý životní směr. Právě na skautských výletech a akcích to začalo. Tvorba vlastních textů na melodii známých písniček zakomponovaných do kreativních scének. S kamarádkou jsme tím byly ve skautské rodině proslulé, pro nezainteresované možná bláznivé. Neskutečně nás to bavilo, a o to zářivější jiskry v očím jsme měly, když to pobavilo i někoho jiného. Ale proč to všechno píšu? Chtěla bych tím vyjádřit, jak moc je dle mého názoru důležité nebát se vystoupit z řady, být klidně na okamžik ‚divná‘, ale zkrátka mít něco, co tě odlišuje od ostatních a utváří to tvou jedinečnost. Být otevřená všemu, co se nabízí a nebát se vykračovat mimo svou osobní zónu komfortu. Věřit, že všechno je možné.

Když jsem v předškolním věku přemýšlela o své daleké profesní budoucnosti, představovala jsem si sebe buď jako pošťačku, hasičku nebo lékařku na misi v Indii. Ale jak už to tak bývá, dětské sny u mnohých z nás zmizí jako pára nad hrncem, a my se poté nacházíme na úplně jiné pozici – jako třeba v mém případě, kdy místo dopisy budu zahlcená zprávami z vyšetření, místo hašení ohně se budu snažit zachránit jedince s narušenou komunikační schopností. S misí v Indii to třeba ještě nakonec nějak vyjde, neboť jak píše ve své knize Nebe nemá dno má oblíbená autorka Hana Androniková: ‚…chceš-li žít v klidu, vyměň zprávy za krávy.‘ Takže ano, před pěti lety jsem se rozhodla pro studium logopedie na Pedagogické fakultě UP, a to na doporučení mé sestry. Někdy ale po prvních semestrech nabýváme pocitů, že to není to ‚pravé ořechové‘. I mě tyto pocity v průběhu studia mnohokrát obklopovaly. V tu chvíli je ale dle mého dobré si uvědomit, že se nikdy nelze špatně rozhodnout a že život je změna, a každá změna nás zpočátku přivádí do jistého diskomfortu. A tak jsem si řekla, že i přesto, že si nejsem 100 % jistá svou volbou oboru, dám do toho všechno a studium si užiju. Snažila jsem se být proaktivní, zapojovala jsem se do mimoškolních aktivit, které nám univerzita nabízela, ať už se jednalo o dobrovolnictví ve sbírkách, pomoc při ‚Modrých dnech‘ věnovaných dětem s poruchou autistického spektra, návštěvy různých konferencí, seminářů apod. A hlavně jsem se snažila svou školní činnost propojovat s tím, co mě baví v mém osobním životě, a tím tak zajistit, že ke studiu budu přistupovat srdcem. Ve čtvrtém ročníku studia, kdy se neodkladně blížilo započetí tvorby obávané diplomové práce, jsem si napsala do svého motivačního diáře, že mě psaní diplomové práce baví, dělá mi radost a dávám do toho kus sebe. S odstupem času a zdárným odevzdáním práce, mohu říct, že své přání jsem si splnila. Vrátila jsem se do módu svých mladých skautských let a vytvořila jsem video-rozhovory s lidmi s různými druhy postižení a také dva osvětové hudební video klipy, které by svým obsahem měly otevírat srdce těm, kteří si stále myslí, že osoby s nějakým postižením nejsou hodni úcty a lásky.

Kdo by se rád na videa, která vznikla v rámci diplomové práce podíval, může zde

Na závěr bych ráda vyzvala všechny, kteří čtou tento příspěvek, aby se pokusili hledat krásu v odlišnosti, a to jak u sebe, tak i u ostatních. A také, aby využívali jakékoli příležitosti, která je přibližuje k jejich cíli, neboť všechno, co děláme ‚navíc‘ poté definuje naši jedinečnost. Součástí této jedinečnosti je studium na PdF UP v Olomouci.“ 

Zpět