Prof. PhDr. PaedDr. Miloň Potměšil, Ph.D.

Čtvrtek 10. říjen 2019, 15:41 – Text: Mgr. Jaromír Maštalíř, Ph.D., PhDr. Kateřina Kroupová, Ph.D., Foto: Jakub Konečný

Prof. PhDr. PaedDr. Miloň Potměšil, Ph.D., působí na Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde je jedním z matadorů surdopedie, zainteresovaným vědcem v oblasti raného věku dětí s postižením a jejich rodin, garantem řady oborů a mentorem bezpočtu studentů bakalářských, magisterských i doktorských studijních programů napříč speciální pedagogikou.

Na olomouckou alma mater ho nepřivál příslovečný vítr, ale spíše povodně v roce 2002. Jak sám říká, vysokoškolským pedagogem se stal od doby, kdy „opadla voda, uvolnily se mosty a bylo možno vyjet“. Ke studiu pedagogiky se dostal tak trochu oklikou. Po absolvování střední průmyslové školy mlékárenské ho to táhlo ke studiu psychologie, nicméně díky různým peripetiím se stalo studium učitelství jedinou možností. Sám tvrdí, že na technice by se „trápil a technika by se trápila taky“. A byla to dobrá volba, studium si podle svých slov užil. Tady je jeho návod: „Všechno bylo krásné a není to, protože jsme byli mladí a patřil nám svět, ale hlavně proto, že mě to bavilo, že se nám otevřela spousta možností a stačilo se jenom zvednout a jít po nich. Což bylo úžasné. Hlavně si myslím, že jsme, ve srovnání se současnými studenty, byli studenti s plným studentským životem – hospody, volno, vandry, taky jsme samozřejmě chodili do školy a skládali zkoušky, flákali jsme se, měli jsme brigády, ale myslím, že ten náš život byl asi studentštější.“

A v čem jsou dnešní studenti jiní? „Na všech školách, do kterých jsem chodil, jsem měl pocit, že do té školy více patřím. Dnes se sem studenti chodí na co nejkratší možný úsek akademického roku vzdělat, a pak už spěchají domů na brigády do různých zaměstnání… A zkrátka nemají „ten“ vztah ke škole a k tomu, čemu říkáme alma mater… Ta sounáležitost mi tam schází,“ přemýšlí nad současnými studenty profesor Potměšil.

Profesně, a to speciálněpedagogicky i psychologicky, rostl profesor Potměšil pod vedením profesorky Vágnerové, významné osobnosti psychologické i speciálněpedagogické sféry. Sám k svému profesnímu růstu dodává: „V této souvislosti jsem si uvědomil jednu věc, která přichází z Číny. Tam se každý žák stává žákem svého učitele a oba jsou žáky toho předchozího učitele. Když si to převedu na sebe, tak v podstatě jsem v tomto pojetí žákem profesora Matějčka, což je nesmírně zavazující. Vlastně by to měl být takový řetězec, který vede člověka k profesní odpovědnosti a možná i slušnosti.“

A co si profesor Potměšil myslí o pokračování svého vlastního řetězce? „Myslím si, že se mi podařilo vytvořit takovou fungující skupinu lidí. Za prvé jsou to studenti nebo absolventi doktorského studia, kde jsem u nadpoloviční většiny přesvědčen, že to, co se naučili, nesou dál, a to dělá člověku radost. Zcela to platí pro mé čínské studenty, absolventy, protože zde opravdu funguje to předávání poselství jednoho učitele dalšímu budoucímu učiteli. Takže i žáci mých žáků se ke mně hlásí jako ke svému učiteli. Na to nemusí být člověk mimořádně ješitný, aby mu to dělalo radost. To je hodně příjemné.“ Do této perspektivní speciálněpedagogické komunity patří kromě dlouhé řady českých studentů i 15 absolventů doktorského studia právě z Číny, kteří se hlásí k profesoru Potměšilovi jako ke svému učiteli, školiteli, podporovateli a mentorovi.

S tím velmi úzce souvisí to, co pro něj aktuálně představuje největší výzvu:  „Asi být ještě více učitelem, než jím jsem (snad) a dotáhnout to do takového tvaru, abych se za ty naše absolventy nemusel stydět. To je výzva.“

A co by tedy pan profesor v roli alchymisty namíchal do pedagogického elixíru ideálního učitele? „Především by to měl být slušný člověk. My vychováváme, přesto, že na to někdy zapomínáme. Stavíme určité mantinely pro tuto profesi a slušnost je velmi důležitá, protože bychom měli sloužit jako vzor, byť už jsou ti naši studenti dospělí a už k nějaké velké převýchově asi těžko dojde.“ Z dalších ingrediencí by neměla chybět odbornost, praktická zkušenost, badatelství a schopnost neustále rozšiřovat své poznání.

Profesor Potměšil svým studentům někdy s trochou nadsázky udílí „rodičovské rady“, ale k jeho skutečným vysokoškolským „dětem“ patří svébytné speciálněpedagogické obory: speciální pedagogika-ortokomunikace a speciální pedagogika raného věku, které se etablovaly jako velmi žádané obory speciálněpedagogického zaměření.

V rámci vědecko-výzkumné činnosti se profesor Potměšil zabývá řadou grantových výzev. Sám k těm nejvýznamnějším řadí i studentskou grantovou soutěž IGA, a to zejména s ohledem na příležitost k zapojení studentů magisterských a doktorských studijních programů. Za pozitivní aspekt této grantové činnosti považuje příležitost pro studenty vyzkoušet si různé vědecké aktivity, zapojit se do práce ve vědeckém týmu, kooperovat s odborníky, jednat s organizacemi a partnery. V poslední době mu vědecko-výzkumnou radost dělá projekt TAČR (Technologické agentury ČR). Z jeho slov je patrné uspokojení z vědeckých aktivit: „To, co děláme, je součástí většího projektu. Aktuálně, protože máme se ženou stejné profesní profily, transformujeme americké testy do českého prostředí – v současné době jsou adaptovány čtyři testy, podle věkových kategorií. Nyní se zabýváme tím, do jaké míry mají výsledky temperamentového testu vztah ke školní úspěšnosti, ale i celkové školní spokojenosti dětí. Zajímá nás, kde temperament brání a kde může naopak podpořit. Je to docela zajímavá práce, minimálně proto, že se v poslední době hodně často potkávám s dětmi předškolního věku a mám možnost při práci s nimi poznávat, jak bude jednou asi vypadat ta příští generace.“

Výjimečnost, jedinečnost a přínosnost oboru orientovaného na raný věk tkví podle pana profesora právě v dané vývojové etapě člověka: „Obecně raný věk není důležitý jenom z pohledu samotného dítěte, ale z pohledu celé společnosti. Jinými slovy, jak se budeme schopni starat o naše nejmladší, tak bude jednou společnost vypadat. To je asi ten hlavní důvod, proč to všechno děláme.“

Jméno profesora Potměšila stojí na titulní straně řady odborných monografií. Na které své publikační či tvůrčí počiny je profesor Potměšil hrdý? „Nejraději vzpomínám na tištěný Slovník znakového jazyka. To bylo v době, kdy jsem ještě plul na vlnách surdopedie na lodi předchozího zaměstnání. Byla to strašně zajímavá práce, zejména proto, že šlo o tištěný slovník, který má své pevné místo v knihovně – právě ten tisk je velmi důležitý fenomén. Práce na něm trvala několik let, byla to spolupráce s neslyšícími uživateli znakového jazyka a jakkoliv ten slovník, co do rozsahu a možná i formy zpracování, by už z dnešního pohledu mohl být překonán, přece jen to bylo první systematické uspořádání znaků podle nějakého systému, nějakého klíče. Na to jsem docela pyšný. Vzniklo totiž něco, co má určitý, zejména badatelský, význam, což je asi nejpříjemnější zpětná vazba.“

V nedávné době vyšla, pod vedením profesora Potměšila, další významná publikace, která se zaměřovala na fenomén otců v rodinách s dětmi se zdravotním postižením nebo onemocněním. Význam této publikace je nesporný nejen pro speciálněpedagogickou teorii, ale i praxi – a v neposlední řadě, nebo možná v té první, pro samotné tatínky dětí s postižením. „Otcové jsou zpravidla odsouváni, jsou označování jako ti neaktivní, jako ti, kteří nezvládají situaci, a mně se to nezdálo. Já jsem jich znal hodně, kteří se velmi angažovali, kteří byli velmi pracovití, funkční v rodině. Oni byli první, kteří mě přivedli na to, že je to jinak, že my na ně nejsme nastaveni, že my říkáme „maminko, pojďte sem“. A proto tato publikace vznikla. Myslím si, že to je hodně hluboká sonda do společnosti otců. A teď se mohu odvolat na paní profesorku Vágnerovou, která napsala knížku Náročné mateřství – to naše „Náročné otcovství“ je v podstatě pokračováním toho, co ona začala,“ vysvětluje.

Profesor Potměšil je nesporně silnou osobností, váženým kolegou i empatickým pedagogem. Ale co ho umí rozčílit, co ho štve a trápí? „To by muselo být asi hodně špatně, aby mě něco zabarvilo do červena. Nemám rád nepravdu a nemám rád, když nastane situace, kdy zjistím, že danému člověku nemůžu věřit. A jsme zpátky na začátku – u kréda nebo, chcete-li, životního postoje.“

Přes všechny, zcela relevantní, superlativy je profesor Potměšil stále „jenom“ člověk. V jeho dlouholetém speciálněpedagogickém působení jsou i aspekty, které s odstupem času považuje za neúspěch či určité selhání: „Když jsem kdysi vymyslel střední zdravotnickou školu pro neslyšící jako součást instituce pro studenty se sluchovým postižením, měl jsem z toho dobrý pocit. Uplatnění neslyšících jako zubních techniků se zdálo být ideální – je to krásná čistá práce, dobře placená, má to všechny plusy. S maturitou z tohoto oboru ti studenti uměli, co umět měli, jenže jsme zapomněli na jeden důležitý aspekt – sociální prvek samotného zaměstnání. Slyšící zaměstnanci si při této práci normálně povídají, protože to je manuální činnost. Jenže neslyšící člověk si při broušení zubů, k němuž potřebuje obě ruce, zkrátka nepopovídá (namůže znakovat). To bylo poprvé, kdy se mi vrátila taková ta nepříjemná pravda, kdy jsme museli řešit, jak to udělat, aby i tito lidé byli v práci šťastní a aby se jim tam líbilo. To jsem tenkrát nedomyslel. Živí se s tím spousta neslyšících, dokonce vznikla firma, kterou dalo dohromady několik neslyšících absolventů tohoto oboru, takže tam jsou všichni neslyšící a všichni vyrábí umělé zuby, což je samozřejmě skvělé, ale že bych z toho měl nejlepší pocit, to určitě nemám. To se dalo vymyslet líp.“

Krásně lidské, že? A přesto, nebo možná právě proto, získal profesor Potměšil řadu ocenění své práce a jsou mezi nimi i ta, která mu nikdo neudělil, která vnímá on sám, která jsou pro něj jedna z nejdůležitějších: „Je tu několik ocenění rektora za monografie. Pak si hodně vážím titulu „emeritní profesor“ na čínské univerzitě jako potvrzení další spolupráce do budoucnosti. Ale nejlepší zpětnou vazbou je, když člověk vidí u posledních státních zkoušek studenty, které provázel tři, navazující dva nebo celých pět let – vidí tváře, které zná a u kterých má záruku, že prostě něco ponesou dál a že to budou slušní lidé… to je ta největší odměna, kterou dostáváme za tuto práci.“

Olomoucká speciální pedagogika má zvučné jméno a potvrzují to i tři asociace, které profesora Potměšila v souvislosti s naší alma mater napadají: „Speciální pedagogika – Olomouc – kvalita. A mělo by to být v kruhu, aby nic nebylo důležitější a nic nebylo poslední. Možná by se ten kruh mohl pomalu otáčet, aby se vůbec nedalo říct, co je první a kde to začíná – jde o vzájemné neoddělitelné propojení.“

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)