Poezii vnímá jako pozvání na cestu. Zatím co ji tvoří, ona utváří ji. Klade před ni překážky, učí ji pokoře, citlivosti i lecčemu dalšímu. Neustále jí pomáhá hledat, ptát se a nořit se do života. Mladá básnířka Tereza Šustková, absolventka učitelství českého jazyka a literatury a hudební výchovy na Pedagogické fakultě UP, dokáže ve své poezii vypovídat o subtilních duchovních otázkách. I dnes je podle ní poezie sdělná, navíc potřebná.
„Je to dialog mezi mnou a Bohem, cosi nesmírně důvěrného, intimního, a současně síla, která mě propojuje se světem. Je úžasné, že vůbec netuším, kam ta cesta povede zítra, za rok, za deset let. Nechávám se vést,“ říká Tereza Šustková s přesvědčením, že poezie byla důležitá v každé době. Že vytváří skrytý protipohyb vůči povrchnosti či strnulosti. Že má moc lidem navracet ztracenou lidskost. Brnká kdesi v srdci člověka na struny, o kterých třeba dosud neměl ani tušení, nebo s nimi ztratil spojení.
„Dnešní doba trpí přesyceností. Jsme ze všech stran krmeni sladkým sirupem. Přitom pod tím vším zůstáváme hladoví – po životě, po skutečné síle, která by s námi zalomcovala, po kráse, která by nás dokázala rozplakat, která by nám vrátila, o co jsme byli obraní. I dnes je poezie sdělná a potřebná,“ říká sympatická absolventka olomoucké univerzity.
Jako malá měla hodně zálib. Kromě hraní na kytaru se učila na flétnu a na klavír. Chodila do baletu i do výtvarných kroužků. Milovala divadlo, odmalička psala vlastní divadelní hry, které nosila do školy a se spolužáky secvičovala představení. K psaní poezie se dostala přes hudbu. Začala s ní někdy ve čtrnácti, když se snažila skládat písničky po vzoru svého otce, folkového hudebníka. Psát texty s pravidelným rytmem se jí však nedařilo.
Celý text rozhovoru naleznete na našem portále Učitel21.