Prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc.

Foto: Ondřej Moučka
Úterý 30. červen 2020, 16:02 – Text: Jaromír Maštalíř, Kateřina Kroupová

Žít život, za který se člověk nemusí stydět, a také bojovat za to, čemu věřím. O to se celoživotně snaží prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc., děkanka Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a jedna z nejvýznamnějších osobností speciální pedagogiky působící na Ústavu speciálněpedagogických studií.

Její speciálněpedagogický „boj“, v nějž stále věří, začal, když působila jako učitelka na tehdejší zvláštní škole. „Byla jsem oslovena z Katedry speciální pedagogiky, zda bych se nechtěla ucházet o místo, a vzhledem k tomu, že se jednalo o tyflopedii, kterou jsem vždy chtěla dělat, bylo více méně rozhodnuto. Navíc jsem v té době dělala doktorát, takže jsem takříkajíc věděla, do čeho jdu.“ Psal se rok 1982, tehdy se započala úspěšná akademická éra Libuše Ludíkové, jedné z ikon české speciální pedagogiky. Sama vzpomíná na další osobnosti speciálněpedagogického bádání, s nimiž se setkala na počátcích své kariéry a které ji inspirovaly: „Když jsem nastupovala na katedru, měla jsem tu možnost a to štěstí setkat se s řadou, dnes již historicky významných, osobností speciální pedagogiky, jako byl třeba pan profesor Kábele. Byl to mimořádný člověk, který mě velmi ovlivnil. Ale byl to třeba i pan profesor Vašek, se kterým jsem potom dlouho spolupracovala. Nesmím zapomenout ani na profesora Matějčka, další z legend nejen speciálněpedagogické sféry. Z tehdejšího pracoviště mohu dále jmenovat doktora Čecha, nebo doktora Edelsbergera, doktora Šteigerleho, a to jsem určitě nejmenovala všechny osobnosti.“

Speciální pedagogika byla po studiu na gymnáziu, byť s matematicko-fyzikálním zaměřením, jasnou volbou, nebo spíše volbou, která zvítězila i nad takovým soupeřem jako je studium medicíny – „Zvažovala jsem lékařství, ale zvolila jsem tu pestřejší profesi, v níž budu ve větším kontaktu s lidmi, nejen s klienty, ale i jejich rodinami.“ Již samotné studium rozhodně pestré bylo, a to nejen z hlediska věku či specializace na určitý typ postižení: „Studium Učitelství pro mládež vyžadující zvláštní péči bylo jinak pojato, než dnešní speciální pedagogika. Bylo primárně zaměřeno na děti předškolního a školního věku a bylo rovnou magisterské (nikoliv strukturované na bakalářské a navazující magisterské jako dnes). Měli jsme povinné složky, jako byla psychopedie a logopedie, ze kterých jsme státnicovali, a pak jsme si k tomu jednu specializaci vybírali. Procházeli jsme vším, co se týkalo výuky na základní škole, jako byl český jazyk, matematika, ale byly zde i propedeutické, lékařské disciplíny. Měli jsme i zkoušku z anatomie. Součástí studia byla i nějaká ta technika. Řekla bych, že to bylo docela široce pojaté studium.“

A jak se kromě oboru lišil studentský život Libuše Ludíkové jako studentky a jak vnímá dnešní generaci studentů? „Já myslím, že to studijní gró je v zásadě stejné. Možná, že jsme, vzhledem k době a podmínkám, za nichž jsme studovali, neměli takové možnosti, například cestovat do zahraničí, neexistovaly sociální sítě, neměli jsme k dispozici Facebook, a myslím, že proto jsme žili více jako studijní skupina dohromady – víc takovým společným životem, a to jak při studiu, tak i v rámci trávení volného času. Takže jsme například společně jako studijní skupina vyráželi jak na praxe, tak do hospůdky. Současní studenti jsou z mého pohledu větší individualisté, kteří školou a na škole nežijí tak, jak jsme žili my. My jsme byli s naší alma mater opravdu hodně spjati, a to ať už se nám něco líbilo nebo nelíbilo. Z dnešních studentů mám pocit, že sem přijdou „pouze“ do výuky a zase odejdou. Ale doba je jiná. Studenti mají dneska mnohem větší možnosti konfrontovat své znalosti a zkušenosti se zahraničím. Osobně mě mrzí, že už ani tyto možnosti nemají zájem využívat – někdy jen velmi těžko hledáme studenty na zahraniční studijní pobyty.“

Ke studentům má profesorka Ludíková stále velmi blízko – jako pedagožka i vedoucí řešitelských týmů. Své profesní kvality a zkušenosti totiž zužitkovala při řešení řady grantových výzev a významných projektů: „Samozřejmě těch grantů bylo nespočet, ale asi bych zdůraznila jeden, který považuji za přelomový i ve smyslu dalšího směřování a rozvoje speciální pedagogiky směrem k aktuálně preferované a vyžadované interdisciplinaritě. Podařilo se nám získat projekt GAČR (Grantové agentury České republiky) společně s přírodovědeckou fakultou orientovaný na tvorbu 3D reliéfních map určených osobám se zrakovým postižením (tzv. tyflomapy). Ukázalo se, že toto spojení (s technickými obory) je pro praxi velmi užitečné a že dva zdánlivě rozdílné světy, přírodovědců, geoinformatiků a speciálních pedagogů lze dát dohromady a vyjdou z toho výsledky, které jsou uznávané i v rámci hodnocení vědy a výzkumu v rámci ČR. Druhou oblastí, která mě velmi zajímala a byla inspirativní a kreativní, ale kterou teď už z časových důvodů dělat nemohu, byly projekty v rámci interní grantové soutěže Univerzity Palackého směřované ke kvalitě života osob se speciálním vzdělávacími potřebami. Vždy jsem měla pod patronátem tým doktorandů a měl opět to výsostné právo formovat nastupující generaci vědeckých pracovníků. Ta práce mě hodně bavila, protože se zde daly prolnout různé pohledy, různé směřování a vytvořit tak zcela nový náhled na danou problematiku.“

V kontextu interdisciplinarity a rozmanitosti vidí profesorka Ludíková i současnou speciální pedagogiku jako vědní obor: „Speciální pedagogika jako obor v sobě nese řadu rovin, které se prolínají. A opět se můžeme vrátit k již zmiňované interdisciplinaritě, která v sobě skrývá nezbytnou spolupráci různých oborů. Nemůžeme se orientovat jen na jedince s postižením, resp. na samotné postižení, izolovaně, ale musíme brát v potaz celkový kontext - rodinu, okolí, právní normy, ekonomickou situaci a řadu dalších faktorů. Speciální pedagogika vlastně pracuje se strašně širokou platformou, a v tom podle mě spočívá její výjimečnost. Je to širokospektrální zaměření, které dělá speciální pedagogiku a potažmo i speciální pedagogy výjimečnými.  Speciální pedagog musí disponovat nejen znalostmi, ale i určitou mírou empatie, ale zase ne přehnanou, aby si udržel odborný odstup; musí být schopen komunikovat s rodinami i s odborníky z velmi různorodých oblastí. To je ta jedinečnost, kterou ve speciální pedagogice spatřuji“, říká s hrdostí profesorka Ludíková.

Když hodnotí úspěchy v osobní i profesní rovině, do popředí vystupuje právě speciální pedagogika: „Za největší úspěch asi považuji to, že jsem se mohla podílet na tom, jak se formovala olomoucká speciální pedagogika, že tady na našem pracovišti vyrostla řada mých vlastních žáků, kteří dneska už vychovávají doktorandy, což považuji za úspěch. Není to můj úspěch, je to úspěch jejich, ale vážím si toho, že jsem se na něm mohla podílet.“ A co úspěchy olomoucké speciální pedagogiky jako takové? „Za úspěch považuji to, že olomoucká speciální pedagogika má velmi dobré jméno, a to nejen v rámci Univerzity Palackého, ale i celorepublikově a možná i mnohem dál.“

Máme však podle profesorky Ludíkové něco, co je v celosvětovém speciálněpedagogickém kontextu záviděníhodné? „Myslím, že nám ve světě mohou závidět velmi dobře vypracované metodiky, diagnostiky etablované v rámci historického vývoje speciální pedagogiky, a pak také propracovaný vzdělávací systém, který jsme zde dříve měli. Dnes je situace už trochu jiná, ale máme tradici a historii, z níž můžeme čerpat. V čem pokulháváme je z mého pohledu společenský rozměr inkluze – neumíme na to připravit společnost jako takovou, aby pro ni byla inkluze přijatelná. Nevyvarováváme se chyb, které se již staly někde jinde někomu jinému. My o nich víme, a přesto je opakujeme“, nastiňuje realisticky současné neuralgické body vzdělávací koncepce.

Profesorka Ludíková je autorkou dlouhé řady významných publikací, ona sama si však cení nejvíce těch, které by málokdo čekal: „Asi každý předpokládá, že teď budu mluvit o nějaké top oceňované monografii, která je vysoce hodnocena, ale když mám mluvit o srdcové knize, tak to určitě bude Hluchoslepota 1 a 2, protože to byly úplné základy, něco zcela nového, kdy jsme tvořili texty pro lidi, kteří neměli k dispozici žádnou literaturu. Byli jsme s těmi rodinami v úzkém kontaktu a otvírali jsme jim nové možnosti vzdělávat se. Bylo to i hodně emocionálně vypjaté, byli jsme svědky těžkých osudů. Nebo například série publikací věnovaných kvalitě života má taky svůj význam.“

Vrátíme-li se k jejímu životnímu mottu, bude snadné pochopit, co profesorku Ludíkovou v životě nejvíce rozčiluje: „Co mě nejvíce rozčiluje? Rozumím tomu, že ne všechno se podaří, a to mi nevadí. Když se někdo snaží a nevyjde to, je to normální, přirozené. Ale strašně mě rozčiluje, když dopředu někdo řekne „to nejde“, aniž by se nějak snažil, aniž by vyvinul úsilí, kromě toho, že dopředu najde sedm důvodů, proč to nejde.“

Její profesní, v pozitivním slova smyslu zarputilost a odborné kvality se odráží v celé řadě ocenění, ona sama však vyzdvihuje i ta, která nespadají přímo do akademické či vědecko-výzkumné sféry: „Obdržela jsem různá ocenění. Jednak mám stříbrnou medaili za zásluhy o rozvoj Univerzity Palackého. Pak jsem dostala rovněž různá ocenění i na jiných univerzitách. Cením si také medaile za dlouholetou práci pro rozvoj vědy, výzkumu a výuky na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Dále to jsou různé pamětní medaile a podobně. Čeho si však velmi vážím, kromě ocenění, která jsem jmenovala, je například Křišťálový kamínek 2013, který mi byl udělen za dlouhodobé prosazování práv občanů se znevýhodněním v evropském kontextu, a který uděluje Asociace Trigon, jejímiž členy jsou samy osoby se speciálními potřebami. Nesmírně si cením toho, že tento přínos ocenila přímo sama komunita, ke které byla má činnost směřována.“

Prezentovaný zlomek získaných ocenění, mimo jiné, ilustruje, že ve vědeckých kruzích je profesorka Ludíková, již řadu let, velmi uznávanou, oceňovanou a úctyhodnou osobností – jak tedy ona sama vnímá další výzvy, které před ní a jejím oborem stojí? „Výzva spočívá spíše v tom globálním pohledu na to, jak je v ČR v současné době realizována inkluze. Já nejsem ten, který by byl proti inkluzi, ale myslím si, že máme před sebou ještě velký kus práce, v tom smyslu, abychom inkluzi zformovali tak, aby byla ku prospěchu všech. Nejsem zcela srozuměna s tím, jak překotně se inkluze realizovala a s jejími dopady do praxe. Na druhou stranu neříkám, že je všechno špatně a inkluze je špatný směr. Podle mého názoru je to krok správným směrem, který je však zatím trochu nejistý, zatím v inkluzi nestojíme pevně na zemi oběma nohama. Musíme ještě trochu posilovat a trénovat pomyslnou chůzi v inkluzivní edukaci, než budeme chodit jistě a bez opory. Právě speciální pedagogiku považuji za obor, který by tu jistotu do inkluze měl přinášet. A to nejen ve vnitřních odborných speciálněpedagogických kruzích, ale zejména pak vně, směrem k exekutivě, kde vnímám stále značné rezervy. Co se týká oboru jako takového, pěstovaného tady v Olomouci, tak mám ještě jednu vizi, a tou je příprava nového pojetí doktorského studijního programu, který by byl postaven na spolupráci s lékařskou fakultou, přírodovědeckou fakultou, filozofickou fakultou ve smyslu multidisciplinárního přístupu k přípravě studentů doktorského studia.“

To byly výzvy odborného zaměření. Určitou výzvou byla ale i pozice děkanky, kterou profesorka Ludíková zastává již ve třetím funkčním období. I v této sféře došlo k řadě změn: „Když jsem vstupovala do funkce, tak jsme na fakultě zaváděli STAG (systém studijní agendy), přecházeli jsme na nové způsoby přijímacího řízení, pracovali jsme s jasně danými obory, doktorská studia se teprve formovala. Kdežto dnes pracujeme v rámci informačních systémů, máme etablovány zcela nové programy, změnil se systém hodnocení vědy a výzkumu. Jsou to obrovské změny. Samotná práce děkana je sice v jádru stejná, ve smyslu řízení a managementu, ale za naprosto jiných podmínek, které se neustále proměňují. Co se pro mě za všechna funkční období nezměnilo je potřeba a důležitost kontaktu s vedoucími všech 13 pracovišť naší fakulty. To jsou totiž ti, kteří nejlépe znají podmínky na pracovišti, a ti, kteří by měli mít jasně nastavené vize, kam své pracoviště směřovat. A dál je to otázka diskuse a vzájemného konsensu, aby se naše vize doplňovaly a utvářely úspěšný koncepční rámec.“ Profesorka však zdůraznila i roli proděkanů a celého týmu, který se podílí na vedení fakulty. Hovoří o nich jako o „lidech na svém místě“, na které se může spolehnout.

Když už jsme u bilancování, co vidí profesorka Ludíková, když se ohlédne a spatří své „mladší já“, co si spolu řeknou? „Mému mladšímu já na začátku kariéry bych řekla - Buď důraznější v tom, abys našla k sobě tým lidí, s kterým budeš moci dobře a efektivně spolupracovat - protože když jsem začínala, tak něco jako týmová spolupráce v podstatě neexistovala. Bylo to složité, každý jsme si řešili to své a každý jsme si za tím svým museli prošlapat a proklestit tu svou cestičku. Dneska vím, že když se vytvoří skutečně dobrý tým, tak je to jednodušší a vede to k mnohem lepším výsledkům.“

Na pomyslném billboardu, kterým by profesorka Ludíková propagovala speciální pedagogiku, by stál poměrně výmluvný slogan: „Učitelství je profese, které by si měli všichni ve společnosti vážit, neboť dobrý učitel nám pomůže zformovat mladou generaci, která bude dobře připravena na svou profesi a bude vzdělaným pilířem společnosti a v neposlední řadě se postará i o důstojné podmínky jak pro další novou generaci, ale i tu starší.“

Co ještě říci namísto shrnutí? Pokud byste chtěli, aby vám paní profesorka řekla tři slova charakterizující speciální pedagogiku, tak vám pravděpodobně s úsměvem opáčí, že tři je docela málo, nicméně zde je její závěrečné poselství – „Speciální pedagogika je poslání, je to výzva a je to zodpovědnost.“

 

 

 

 

Zpět