Osobnosti fakulty se představují: prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph.D.

Foto: Jakub Konečný
Středa 16. červen 2021, 16:23 – Text: Ústav speciálně pedagogických studií

Milan Valenta je profesorem Ústavu speciálněpedagogických studií na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a také významnou osobností české dramaterapie. Je autorem četných odborných monografií i množství prozaických knih pro děti i dospělé, své obrazy vystavuje doma i v zahraničí.

 

Motto Roberta Fulghuma provází Milana Valentu v jeho pracovním životě – je profesorem na Ústavu speciálněpedagogických studií na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a také významnou osobností české dramaterapie. A jaké je jeho životní krédo? „Těch kréd bylo hodně. Ale to, co si myslím, že funguje, se dá shrnout velice jednoduše: pomalu, ale furt.

Od kdy se z profesora Valenty stal „pomalu, ale na furt“ vysokoškolský pedagog? Jak na ten okamžik vzpomíná? „Je to vzpomínka na porevoluční dění. Byl jsem 10 let v praxi. Působil jsem na zvláštní škole v Moravské Třebové a jako terénní logoped. Byl jsem v praxi, ale pořád jsem tíhnul k teorii. Po revoluci jsem dostal nabídku od docenta Kysučana, mého bývalého učitele, abych se vrátil alespoň částečně na alma mater jako odborný asistent, dva roky jsem ještě pracoval na částečný úvazek na zvláštní škole v Moravské Třebové. Logopedii jsem opustil definitivně a později jsem přešel na plný úvazek na fakultu.“

Ke studiu speciální pedagogiky se Milan Valenta dostal z tak trochu úhybných důvodů, které jsou pravděpodobně i dnešním studentům dobře známy: „No, náhoda. Já jsem po střední průmyslové škole mlékárenské… A to je docela zajímavé vědět: první dva muži, speciální pedagogové, kteří na olomoucké alma mater získali profesuru, jsou absolventi střední průmyslové školy mlékárenské v Kroměříži (profesor Valenta a profesor Potměšil). V tehdejším socialistickém zřízení jsem ze systémových důvodů nemohl jít po studiu na SPŠM jinam, než na Vysokou školu chemickotechnologickou, kde bych si mohl vybrat, zda se budu věnovat zpracování mléka či piva. Pivo mi bylo bližší než mléko, ale vše dopadlo jinak. Šel jsem na dva roky k 38. dělostřeleckému pluku. Odsloužil jsem si prezenční službu v pohraničí,  díky čemuž jsem si potom mohl vybrat fakultu, jakou jsem chtěl. Měl jsem blíže k humanitně zaměřeným fakultám, proto jsem nastoupil na fakultu filozofickou a pedagogickou.“

Katedru speciální pedagogiky si tehdy Milan Valenta vybral ze zcela pragmatických důvodů: „ Inu, hlásilo se na ni nejméně uchazečů.“

Mladý Valenta byl student jako každý jiný. Dle vlastních slov se od dnešních studentů příliš nelišil: „Dnešní studenti to mají v něčem těžší, v něčem lehčí, naprosto se změnily podmínky studia, když jsme studovali my, tak například z nosné psychopedie jsme měli k dispozici jen Úvod do psychopedie a Teorie výchovy – tenká skripta od docenta Kysučana a šlus. Dneska je inflace tištěného slova, pramenů a zdrojů je strašně moc. Studenti jsou zavaleni obrovským množstvím informací, stejně jako my všichni, a je pro ně těžké si vybrat. Na druhou stranu mají relevantní zdroje naservírované přímo pod nos. Ke státnicovým otázkám mají literaturu přímo od autorů – členů státnicových komisí, kteří je budou zkoušet. Jenže ji nečtou, někdy se na ni ani nepodívají,“ dodává profesor Valenta. Nicméně ke stížnostem na současnou generaci má profesor Valenta velmi střízlivý postoj: „Vybavuje se mi, jak když jsem studoval historiografii na filosofické fakultě, narazil jsem na popis hodně starého kodexu ze starověku – jeden z vůbec prvních písemných pramenů, kde si pisatel stěžuje na to, jak ta dnešní/tehdejší generace je jiná, než byla ta pisatelova, že s tou novou generací lze jen těžko vyjít… Písmu je 5 tisíc let, takže stížnosti na novou generaci se objevují odpradávna a pravidelně.“

Každý  pedagog by rád pozitivně ovlivnil své studenty, ale kdo ovlivnil ve studentských dobách profesora Valentu? Kromě již zmiňovaného docenta Kysučana vzpomíná Milan Valenta také na docenta Zelinu a, dle svých slov, kontroverzního profesora Kovaříka. „To byly osobnosti, které dovedly celkem strhnout a poutavě hovořit. Některé poučky si pamatuji dodnes. Důležitou radu nám udělil profesor Kovařík: ‚Chlapci, pamatujte si, když jste v neznámé krajině a hledáte hospodu, tak musíte najít školu a kostel.‘ Tu poučku jsem použil, když jsme bloudili v rumunském Banátu. Hospodu jsme našli podle kostela a školy.“

K namíchání pedagogického elixíru ideálního učitele by si profesor Valenta přizval svého kamaráda, profesora Miroslava Smrkovského, který jako psycholog působil na Univerzitě v Groningen (Nizozemí). „Když jsme se spolu na tohle téma bavili, povídal, že studenti musí vždycky poznat, že máš něco, co nemá žádný jiný z kantorů. Pak tam musí být znalost a taky hodně záleží na tom, jakého šaška jsi schopen pro studenty ze sebe udělat.“

Možná právě tato rada o klaunství a osobitosti přivedla Milana Valentu k dramaterapii. V České republice je jejím nestorem nebo – jak se o něm často píše – „jedním z pionýrů dramaterapie v ČR.“

Jaké byly dramaterapeutické začátky profesora speciální pedagogiky? „Už v prvních letech, co jsem nastoupil na fakultu, jsem se začal ubírat interdisciplinárním směrem, jsem divadelníkem od středoškolských let a bavilo mě propojení terapie a divadla, na DAMU jsem studoval výchovnou dramatiku. Snažili jsme se propojit speciální pedagogiku s dramatikou, až jsme se nakonec vydali cestou dramaterapie, teatroterapie. Bylo to něco docela nového – alespoň  v oblasti teorie. V praxi ne tolik, protože tehdejší Československo mělo vynikající divadelní zázemí, co se týká drama education i co se týká dětského divadla. A byly zde i docela dobré zkušenosti s využitím paradivadelních systémů v terapii lidí s psychosociálními problémy.“

Své mladší „Já“ by na začátku kariéry poplácal po rameni a řekl: „Jo, dobře to děláš!“ směje se profesor Valenta. Dnes vnímá své akademické působení jako tvůrčí činnost: „Spíše mě baví práce v seminářích a workshopech a s klienty na klinice než na přednáškách.“

V čem se dramaterapie liší od „běžné“ speciální pedagogiky a v čem jsou studenti dramaterapie jiní? „Obecně jsou dramaterapeuté výborní v praktickém přístupu k problémům, ke klientům i k životu, ale teorie zrovna jejich parketa není, zvláště v porovnání např. s teoreticky ‚nabušenými‘ logopedkami.

Co říká profesor Valenta o speciální pedagogice obecně a v čem mu připadá výjimečná? „V tomto ohledu se mi vybavují přednášky doktora Čecha, který končil – blahé paměti – každé své vystoupení zvoláním: …a  studenti nezapomeňte, že speciální pedagog je šlechtic mezi pedagogy! Inu, svým učitelům bychom měli věřit…!“

Jaká je bilance úspěchů a neúspěchů speciální pedagogiky jako oboru z jeho pohledu? „Když jsem začal studovat, tak byla speciální pedagogika popelkou. Na srazu střední školy se bývalí spolužáci zajímali, co že jsem provedl, že musím učit na zvláštní škole. Bylo obecné povědomí, že když kantor něco provede na ‚normální‘ škole, tak ho za trest přeřadí na specku. Dnes už jsme úplně někde jinde, věřím, že speciální pedagog je opravdu ‚šlechticem‘. Co se nepovedlo české speciální pedagogice, to je ta cesta zprava doleva a zleva doprava a od mantinelu k mantinelu – segregace – integrace – inkluze – a to vše zpravidla v intencích politických rozhodnutí. Chybí koncepce, jednotná linka, a především, aby konečné slovo neměli úředníci a politici, ale odborníci, učitelé, rodiče.“

V publikační činnosti profesora Valenty najdeme celou řádku významných odborných monografií, ale i množství povídek či pohádek „Zjistil jsem, že čím víc stárnu, více dávám důraz na výtvarnou a beletristickou tvorbu. Co se týká monografie, tak zcela určitě je to Dramaterapie, kterou vydala opakovaně Grada a Portál (už v pěti vydáních), nebo Psychopedie, jejíž šesté vydání se nyní připravuje.“

Zeptáte-li se na ocenění jeho práce, reaguje Milan Valenta obdobně jako v případě významných publikací: „Kdysi jsem dostal od šéfa našeho odboru na ministerstvu školství nějakou cenu, ale jakou, to už si nevzpomenu. Vždycky mě víc zajímaly  ceny  v oblasti kultury – za divadlo a za literaturu.“

Profesor Valenta je významnou osobností speciální pedagogiky, a to nejen na naší univerzitě. Co se mu vybaví, když se řekne Univerzita Palackého v Olomouci, a co o ní říká? „Je to skutečná alma mater. Dobrá adresa.“ A speciální pedagogika? „Specka je pro mě prostor a příležitost pro setkávání se spoustou lidí z praxe i teorie, se kterými jsem měl to potěšení spolupracovat a obohacovat se vzájemně.“

Zpět